Ze všech duševních stavů, které přispívají ke šťastné a zdravé mysli, je jeden často přehlížen – úcta. Mít v životě někoho nebo něco, co v nás probouzí pocit úcty, je veliké požehnání.

Je překvapivé zjistit, že slovo „kilésa“, obvykle překládané jako poskvrna, a označující mentální stavy, které znečišťují, kazí či zatemňují mysl, samotným Buddhou nebylo téměř používáno. Kilésa je obecný pojem...

Když Buddha pobýval v klášteře Džétavana v Sávatthí, pronesl tento verš s ohledem na mladého bráhmana jménem Matthakundalí. Jeho otec, Adinnapubbaka, byl velmi lakomý a nikdy nedával almužny. Zlaté šperky pro svého jediného syna si vyráběl sám, aby....

Buddha řekl, že ať už je člověk bohatý nebo chudý, mladý nebo starý, muž nebo zvíře – žádná bytost na tomto světě se nemůže dlouho udržet v jednom určitém stavu, protože všechno podléhá změně a odcizení. Je to fakt života, na který není žádný lék...

Bylo léto 1976. Bylo mi osmnáct a pracoval jsem jako nosič nosítek pro soukromou ambulanci v Teheránu. Vzadu v našem vozidle ležely dvě mrtvoly, rakve nebyly nijak zajištěné. Mahmúd – majitel firmy, řidič a můj přítel – dokouřil jointa a zapnul sirénu. Vyrazili jsme zběsilou rychlostí z města, kličkovali mezi kolony aut, najížděli a sjížděli z chodníků...

Když byl Adžán Čá mladým mnichem a praktikoval meditaci v chůzi, rád chodil rychle. Když se ho někdo zeptal proč, odpověděl: „Když chodím rychle, nečistoty mě nedoženou.“ V mnoha meditačních tradicích se učí pomalá chůze. V tomto přístupu se mysl chrání před nečistotami tím, že se velmi pozorně soustředí na drobné detaily postoje při chůzi.

Osvícení neznamená stát se mrtvým jako socha Buddhy. Osvícený člověk stále myslí, ale ví, že proces myšlení je pomíjivý, neuspokojivý a prázdný. Prostřednictvím praxe můžeme tyto věci jasně spatřit.

Když se život stane obtížným, naší první reakcí bývá, že se nám to nelíbí. Dokonce i v horkých zemích, jako je Thajsko, se rozjede sněhová koule myšlenek: „Teď tohle opravdu nepotřebuju.“ „Proč zrovna já?“ „Proč vždycky já?“ „To není fér.“ „Už to nezvládnu.“ „Chci, aby to prostě všechno zmizelo a věci se vrátily, jak byly.“ A tak dále.

Zásluha (pálí: puñña) označuje tělesné, slovní a duševní činy, které vycházejí ze zdravých, prospěšných stavů mysli. V Rozpravě o velkých požehnáních (Mahā maṅgala sutta) Buddha učí, že mít v minulosti vytvořenou zásluhu je požehnáním.

„Lidé, kteří nepochopili Dhammu, si myslí, že jejich utrpení způsobují druzí – okolnosti, karma, nebo dokonce Bůh. Ale ve skutečnosti je to touha v našem srdci, co působí bolest.