Žluté stránky

Bylo léto 1976. Bylo mi osmnáct a pracoval jsem jako nosič nosítek pro soukromou ambulanci v Teheránu. Vzadu v našem vozidle ležely dvě mrtvoly, rakve nebyly nijak zajištěné. Mahmúd – majitel firmy, řidič a můj přítel – dokouřil jointa a zapnul sirénu. Vyrazili jsme zběsilou rychlostí z města, kličkovali mezi kolony aut, najížděli a sjížděli z chodníků...

Když byl Adžán Čá mladým mnichem a praktikoval meditaci v chůzi, rád chodil rychle. Když se ho někdo zeptal proč, odpověděl: „Když chodím rychle, nečistoty mě nedoženou.“ V mnoha meditačních tradicích se učí pomalá chůze. V tomto přístupu se mysl chrání před nečistotami tím, že se velmi pozorně soustředí na drobné detaily postoje při chůzi.

Když se život stane obtížným, naší první reakcí bývá, že se nám to nelíbí. Dokonce i v horkých zemích, jako je Thajsko, se rozjede sněhová koule myšlenek: „Teď tohle opravdu nepotřebuju.“ „Proč zrovna já?“ „Proč vždycky já?“ „To není fér.“ „Už to nezvládnu.“ „Chci, aby to prostě všechno zmizelo a věci se vrátily, jak byly.“ A tak dále.

Zásluha (pálí: puñña) označuje tělesné, slovní a duševní činy, které vycházejí ze zdravých, prospěšných stavů mysli. V Rozpravě o velkých požehnáních (Mahā maṅgala sutta) Buddha učí, že mít v minulosti vytvořenou zásluhu je požehnáním.

Toto je cesta postupné praxe. To hluboké může člověk opravdu prožít v celé jeho hloubce pouze tehdy, když zvládl to obyčejné. Nezáleží jen na tom, co víme, ale na tom, zda žijeme takovým způsobem, že máme vnitřní zralost ke vstřebání hlubokých pravd Dhammy.

Jeden lakomý muž a jeden závistivý muž jdou převzít odměnu za služby, které poskytli císaři. Císař jim řekne, že každému splní jedno přání – ale tomu druhému dá dvakrát tolik. Například: pokud si pan Lakomec vyžádá tisíc zlatých prutů, dostane je – a pan Závistivec dostane dva tisíce.

Dalších téměř osm miliard čeká v předsálí. Smrt je nevyhnutelná. Přijde ke mně i k tobě. Přijde ke všem, které známe, bez výjimky: k těm, které milujeme a máme rádi, k těm, které nenávidíme nebo nemáme rádi, i k těm, vůči nimž jsme lhostejní.

Je definována jako nervový proces kódování a zpracování podnětů – termálních, mechanických nebo chemických –, které poškozují nebo hrozí poškozením normálních tkání. Nocicepce je to, co nám umožňuje vnímat a vyhýbat se potenciálně tkáň poškozujícím jevům.

Thajské slovo „nisai“ označuje jak charakter, tak zvyk, což poukazuje na fakt, že charakter je formován našimi zvyky. Není pevně daný, ale mění se podle toho, jak žijeme. Když lidé vnímají charakter jako trvalý, často se definují skrze své návyky.

...Naše mysl zůstane nedotčena a nebudeme pronášet žádná zlá slova, budeme soucitní pro jejich blaho, s myslí plnou milující laskavosti, bez vnitřní nenávisti. Budeme setrvávat ve stavu prostoupeném laskavostí...