Touha ničit, touha rozumět

Bylo léto 1976. Bylo mi osmnáct a pracoval jsem jako nosič nosítek pro soukromou ambulanci v Teheránu. Vzadu v našem vozidle ležely dvě mrtvoly, rakve nebyly nijak zajištěné. Mahmúd – majitel firmy, řidič a můj přítel – dokouřil jointa a zapnul sirénu. Vyrazili jsme zběsilou rychlostí z města, kličkovali mezi kolony aut, najížděli a sjížděli z chodníků, zatímco se rakve nekontrolovaně klouzaly po podlaze vozu. Oba jsme se smáli, až nám tekly slzy. Oba jsme byli – každý svým způsobem – nešťastní mladí muži.

Když se teď ohlížím zpět na tuto i jiné eskapády, jasně si pamatuji ten silný vnitřní impuls něco udělat – ne navzdory tomu, že je to špatné, ale právě proto, že je to špatné. Ne navzdory tomu, že je to hloupé, ale proto, že je to hloupé. Pamatuji si tu touhu rozbíjet, ničit, tu radost z naprosté bezohlednosti.

Dnes dávám rady nešťastným mladým mužům. Myslím, že mi k tomu moje minulost pomáhá. Ale teď už následuji Buddhovu cestu. Ptám se:

„V čem přesně spočívá utrpení?“

„Jaké touhy za tím leží?“

„Jsi ochoten se těchto tužeb vzdát?“

Ajahn Jayasāro, 6. 5. 2025
Původní text na Facebooku