Muhammad a Samir: Živý obraz námy a rúpy

V Damašku roku 1889 žili dva sirotci: Muhammad, slepý muslim, a Samir, ochrnutý křesťan s dwarfismem. Společně tvořili jedno tělo — Muhammad byl Samirovými "nohami", Samir Muhammadovými "očima". Slepý Muhammad nosil chromého Samira ho na zádech. Chromý Samir vedl slepého Muhammadama ulicemi města.

Z buddhistického pohledu je jejich příběh připomínkou přirovnání z textu Visuddhimagga (kapitola XVIII, odstavec 35–36) vysvětlující mentální a materiální složku bytosti:

Slepý řekl mrzákovi:

„Podívej, já mohu udělat to, co je třeba udělat nohama, ale nemám oči, kterými bych viděl, co je drsné a co hladké.“

Mrzák na to řekl:

„Podívej, já mohu udělat to, co je třeba udělat očima, ale nemám nohy, abych mohl jít sem a tam.“
Slepý byl potěšen a nechal mrzáka vylézt si na ramena.

Mrzák, sedící na slepcových ramenou, pak řekl:

„Vyhni se levé, jdi po pravé; vyhni se pravé, jdi po levé.“

[...]

Stejně tak nemá mentalita (náma) žádnou vlastní účinnou sílu – nevzniká ani se neprojevuje ve svých funkcích ze své vlastní síly.

A materialita (rúpa) také nemá vlastní účinnou sílu – nevzniká ani se neprojevuje ve svých funkcích ze své vlastní síly.

Ale není nic, co by bránilo jejich projevení, když se navzájem podporují.“