Muhammad a Samir: Živý obraz námy a rúpy

V Damašku roku 1889 žili dva sirotci: Muhammad, slepý muslim, a Samir, ochrnutý křesťan s dwarfismem. Společně tvořili jedno tělo — Muhammad byl Samirovými "nohami", Samir Muhammadovými "očima". Slepý Muhammad nosil chromého Samira ho na zádech. Chromý Samir vedl slepého Muhammadama ulicemi města.
Z buddhistického pohledu je jejich příběh připomínkou přirovnání z textu Visuddhimagga (kapitola XVIII, odstavec 35–36) vysvětlující mentální a materiální složku bytosti:
Slepý řekl mrzákovi:
„Podívej, já mohu udělat to, co je třeba udělat nohama, ale nemám oči, kterými bych viděl, co je drsné a co hladké.“
Mrzák na to řekl:
„Podívej, já mohu udělat to, co je třeba udělat očima, ale nemám nohy, abych mohl jít sem a tam.“
Slepý byl potěšen a nechal mrzáka vylézt si na ramena.
Mrzák, sedící na slepcových ramenou, pak řekl:
„Vyhni se levé, jdi po pravé; vyhni se pravé, jdi po levé.“
[...]
Stejně tak nemá mentalita (náma) žádnou vlastní účinnou sílu – nevzniká ani se neprojevuje ve svých funkcích ze své vlastní síly.
A materialita (rúpa) také nemá vlastní účinnou sílu – nevzniká ani se neprojevuje ve svých funkcích ze své vlastní síly.
Ale není nic, co by bránilo jejich projevení, když se navzájem podporují.“
