A přece tu jsem a nesu vodu.
Biliony bakterií v mých střevech o mně nikdy neslyšely. O mém přesvědčení, o tom, čím jsem na své duchovní cestě prošel, ani o mém hledání pravdy nevědí vůbec nic. Můj příběh pro ně zkrátka neexistuje. Mají dost práce s tím, co jsem dnes ráno snědl. A zatím se z toho živého množství ozve hlas: „Moje tělo.“ Jako by slovem „moje“ bylo všechno vyřízeno.
To, čemu říkáme tělo, je podivuhodná souhra buněk, mikrobů, tkání, tekutin a elektrických vzruchů. To všechno mě udržuje naživu. Biliony buněk, celá společenství bakterií a uvnitř buněk mitochondrie, díky nimž mají buňky energii. Život uvnitř života a v něm zase další život. A kdesi uprostřed všeho toho dění se odvíjí příběh: „Tohle jsem já. Tohle jsou moje myšlenky. Tohle je můj život.“ Ze zájmena se stane hlavní postava příběhu a zanedlouho už ji pokládáme za někoho, kdo v těle bydlí.
Je na tom cosi skoro komického. V příběhu vystupuje tohle „já“ jako ten, kdo přemýšlí, zařizuje věci a celé to řídí. A tělo mu teď zjevně patří. „Můj dech, můj mozek, moje ruce.“ Jenže žádná z těch nesčetných buněk se s údajným majitelem nikdy nesetkala. Buňky reagují na signály, vyměňují si chemické látky, žijí a umírají. K ničemu z toho nepotřebují znát životopis člověka, jehož jméno stojí v pase.
Bakterie hledají ve svém okolí živiny a reagují na to, co jim škodí. Ve střevech pomáhají celá jejich společenství rozkládat potravu a spolupracují s imunitním systémem. Jedny buňky přenášejí kyslík, jiné reagují na poranění, další odklízejí zbytky. Díky té ohromné výměně látek a signálů se můžu znovu nadechnout a vyslovit další větu. V mém příběhu se o tom všem sotva najde zmínka. Zásluhy ovšem připadnou hlavní postavě.
Říznu se do prstu a rána se začne hojit. Krev se sráží, buňky reagují, okraje rány se pozvolna spojují. Můžu si prst omýt a zalepit náplastí, ale jak přimět kůži, aby zase srostla, o tom nemám ponětí. Naštěstí tomu ani rozumět nemusím. Klidně při tom můžu spát. Ráno se vypravěč zase ujme slova: „Už se hojím.“ Jako by celou noc nezamhouřil oka a sám na tom pracoval.
Vedle toho působí naše běžná představa o inteligenci dost úzce. Spojujeme si ji se schopností přemýšlet, něco vysvětlit nebo říct něco, co udělá dojem. Jediný neuron si na mé dětství nevzpomene. A přece si díky souhře celých sítí neuronů dokážu vybavit vzpomínku, poznat známou tvář, promluvit. Ani jednotlivý mravenec nemá přehled o celém mraveništi. Kolonie si přesto najde potravu, staví a přizpůsobuje se změnám. To, nad čím žasneme, vzniká z toho, co mravenci dělají společně. Žádný mraveneček nesedí v kanceláři s celkovým plánem v ruce.
Buňky, díky nimž vzniká hlas, nemusejí rozumět jedinému slovu, které ten hlas pronese. Můžu přednést celou řeč o probuzení a buňky mého jazyka přitom nevědí nic o probuzení ani o tom, kdo ho údajně chce dosáhnout. Můžu dokonce prohlásit: „Já nejsem tělo.“ Jen abych tu větu vůbec dořekl, potřebuju dech, hlasivky, nervy, proudící krev i energii, která se uvolňuje uvnitř buněk. Co všechno musí spolupracovat, abych mohl vyhlásit svou nezávislost.
Právě tady začíná být Buddhovo učení o ne-já (anattá) docela osobní. Tělesná podoba, pociťování, vnímání, mentální formace, vědomí – u ničeho z toho se nemáme chytat představy „to je moje, to jsem já, to je mé já“. Platí to i o samotném vědomí. Buddha nás tu nevybízí, abychom v těle hledali skrytého obyvatele nebo se přestěhovali o patro výš a našli si vznešenější bydliště v samotném uvědomování. A přece, jak snadno se příběh odvíjí dál: „Musím přece být něco vyššího. Musím být víc než tohle.“ A živý zázrak, díky němuž to vůbec můžeme vyslovit, přejdeme skoro bez povšimnutí.
Mezitím buňky odumírají, tělo odklízí jejich zbytky, vznikají nové buňky a každá tkáň se obnovuje svým tempem. Některé buňky přetrvají desítky let, jiné vystřídají nové mnohem dřív. I ty, které přetrvávají, se průběžně opravují. Já z toho necítím skoro nic. Žádné hlášení mi nechodí. Tělo se změnilo od loňska, od včerejška i od začátku tohoto odstavce. Vypravěč přitom vyslovuje „já“ s touž důvěrně známou jistotou. Pomíjivost působí i v ústech, která to slovo právě pronášejí.
Zrnko písku mohlo být kdysi součástí mohutné hory. Hora zvětrává, voda a vítr odnášejí úlomky, tvary se mění a dnes je tu pláž. Zrnko si na žádnou horu nepamatuje a nikde už ani nestojí hora, která by si vedla seznam ztracených zrnek. Pod nohama je písek, prosakuje jím voda a vítr ho přenáší podél břehu. Dejte však zrnku příběh a rázem má problém: „Musím přece být něco víc. Musím najít horu, ze které pocházím.“ Zanedlouho už na to má vlastní metodu a o pláži si valné mínění nedělá.
Ten příběh znám. Celé ty roky jsem hledal něco mimořádného a mé tělo přitom provádělo bezpočet složitých úkonů, které bych nedokázal řídit ani napodobit. Mohl jsem se něco dozvědět o tom, jak tělo funguje, a snad se o ně díky tomu i lépe starat. Ale kdybych měl sám převzít trávení jediného sousta opečeného chleba, nevěděl bych, kde začít. Příběh se přesto odvíjel dál, jako by jeho hlavní postava měla všechno pod palcem.
Můžu tělu říkat kus masa, ale na jeho podivuhodnosti to nic neubere. Je to zatracený zázrak. Jen si tu tak sedí, tráví oběd, tvoří nové krvinky, reaguje na zvuky, udržuje rovnováhu – a vypravěč mého příběhu si zatím stěžuje, že obyčejný život je málo.
Pak je potřeba donést kbelík vody. Ruka sevře ucho kbelíku, váha se přenese z nohy na nohu, chodidla si najdou cestu po nerovné zemi a voda se dostane k rostlinám. Nic z toho živého množství nepotřebuje znát příběh člověka, který říká: „Já nesu vodu.“
Nosit vodu, štípat dříví. Jaký zázrak.
Přeloženo z anglické úvahy The Body Has Never Heard of “Me”, podepsané Notes from the Edge of the Path a sdílené ve facebookové skupině Living Zen.
https://www.facebook.com/groups/LivingZen/permalink/2182570552380257/
Poznámka k textu: Pasáž o pěti skupinách vychází z učení obsaženého v Anattalakkhaṇa suttě (SN 22.59): „Toto není mé, toto nejsem já, toto není mé já.“ Český překlad rozpravy dhammatalks.net
V závěru zaznívá ozvěna verše čínského čchanového laika Pchang Jüna, který spatřoval zázrak v obyčejné práci – v přinášení vody a nošení dříví.
TĚLO O ŽÁDNÉM „JÁ“ NIKDY NESLYŠELO
Související články

Každý den je tím nejlepším dnem v roce
Asistent·17. listopadu 2026·2 min čtení

DUCHOVNOST V DOBĚ SELFIE
Asistent·16. listopadu 2026·2 min čtení

PROČ TOLIK BOHATÝCH MUŽŮ PODLÉHÁ ZÁLETNICTVÍ?
Asistent·14. listopadu 2026·4 min čtení
Aa
Dnes slavíme Vésak
Dnes slavíme nejvýznamnější buddhistický svátek, kdy si připomínáme narození, probuzení a vstup Buddhy do konečné nibbány.
admin·1. května 2026·4 min čtení