Strach ze smrti zcela ustane teprve tehdy, když ustane ztotožňování s tělem a myslí — mylný předpoklad, že existuje nějaké „já“, které zemře.
Do té doby mohou různé praxe připravovat půdu pro osvobozující vhled a zmírňovat strach.
Strach ze smrti se často mísí se strachem z toho, co smrti předchází. Péčí o zdraví a omezováním všech ovlivnitelných rizikových faktorů demence zmírňujeme strach ze zániku toho, kým jsme ve světě a kým jsme pro druhé — zániku, který může předcházet tělesné smrti.
Strach ze smrti se mísí také se strachem z tělesné bolesti. Když se pravidelně vystavujeme drobné, zvládnutelné bolesti a nepohodlí, pomáhá nám to tento strach ztrácet. Rozlišit bolest od odporu vůči bolesti může změnit náš život. Meditace vsedě k této práci poskytuje dobrou příležitost.
Strach ze smrti je strachem ze ztráty. Pozorování všech drobných, obyčejných ztrát a proměn každodenního života může zmírňovat strach ze ztráty, a tím i z té největší — tělesné smrti.
Pomáhá také každodenní recitace příslušných veršů ze sutt. S větou „Je mou přirozeností zemřít. Smrti jsem neunikl“ se můžeme natolik sžít, že v nás začne zapouštět kořeny přijetí vlastní smrti jako něčeho normálního, přirozeného a nevyhnutelného — jako nezpochybnitelné skutečnosti platné pro všechny živé bytosti.
Systematické rozvíjení rozjímání o smrti (maranasati) toto přijetí prohlubuje.
Adžán Džajasáró
6. 10. 2026
Původní příspěvek Žlutých stránek:
https://www.facebook.com/photo/?fbid=1039376599180289




