Bdělost, pevnost, lehkost: Cesta, která se ukazuje sama

Po nějakém čase praxe jsem cítil, že potřebuji pevnost. Do té míry, že jsem si v mysli řekl: „Dnes budu spát dvě nebo tři hodiny.“ A potom jsem si zakázal přidat byť jen deset nebo dvacet minut navíc k tomu, co jsem si stanovil.

Obvykle to dopadlo tak, že jsem spal jen o pět minut víc, než byl plán. To bylo v pořádku – trénovat se tímto způsobem je dobré pro posílení bdělosti v praxi.

Pak nastal okamžik, kdy se objevila otázka: „Tuhle praxi – proč ji vlastně děláme? Co je jejím účelem?“

Byl jsem ohromen, když přišla odpověď. Jakoby samotné ticho odpovědělo:

„Tuhle praxi? Není třeba se ptát. Praktikujeme pro samotnou praxi.“

Takto odpověď zazněla. Slova se objevila, vyjádřila to, co bylo třeba, a pak to ustalo. Nebylo k tomu nic víc. Problém, který otázka přinesla, se rozplynul.

Následující ráno jsem pokračoval ve svých povinnostech a běžných činnostech. Nepřestával jsem plnit společné úkoly a zároveň jsem si udržoval vlastní praxi. Nový den nastal a já jsem konal svoji práci.

A tehdy se objevila další změna – zkušenost nového druhu, kterou jsem předtím nepoznal. Věci se změnily tak, že jsem měl pocit velkého množství energie. Mysl byla silná. Tělo lehké. Při chůzi to bylo, jako bych nenesl tělo. Při sezení to bylo, jako bych vůbec neseděl. Tělo bylo velmi lehké.

Ale ani tehdy jsem to nepovažoval za něco mimořádného. Nepřikládal jsem tomu žádný zvláštní význam. Pokud bych to měl označit slovem z buddhistického slovníku, snad by to byla určitá forma píti (radostného vzrušení). Ale nebylo nutné to analyzovat. Prostě jsem to nechal být: „Tohle je to, co právě je.“

Poté se věci měnily: štěstí a utrpení se střídaly, jedna zkušenost za druhou. A já jsem se nesnažil zjišťovat, co tyto pocity znamenají. Když vyvstávaly problémy, přinášely s sebou i odpovědi. Bylo třeba se jen vracet k tichu a klidu, a věci se ukazovaly samy. Pokud přicházely překážky, bylo možné je překonat.

Luang Phó Liem (z Dhamma-rozpravy Santi pronesené v roce 1988).